Jsi jedna z mála lidí, co písmena, slova nebo dny v týdnu vidí barevně. Jakou
barvu má město Hlinsko? A jak vidíš začátek týdne – pondělí? A konec –
pátek?

Hlinsko je červenožluté, s trochou zelené. Hodně se mi barevně líbí, je to pěkná
kombinace. V mé hlavě má každé písmeno i číslo svou barvu, vždycky mělo.
„Barevné kódy“ jmen jsou tak obvykle složeninou nejvýraznějších písmen.
U dnů v týdnu je to ale jiné. Každý den má svou jednu jedinou barvu, která nesouvisí
s barvou písmen. Proto je pondělí bleděmodré a pátek zelený.

„Komnata nejvyšší potřeby z Harryho Pottera“, tak jsi nazvala svůj depozit s
uloženými obrazy. Jaké největší tajemství ti komnata odhalila? Byl tam nějaký
obraz, na který jsi už zapomněla?

Je to tak. Při vyklízení jsme našli obrazy z dob, kdy jsem byla ještě na gymnáziu, a
část z nich mne skutečně překvapila. Není nad to, když minulé já překvapí své
budoucí já.

Maluješ tajemné figury ze svých snů a vizí. Monstra a démony. Bojuješ s nimi?
A vyhráváš nebo prohráváš?

Ve snech vedu paralelní existenci – mívám složité sny, velmi realistické. Chodím v
nich často i na ta samá místa, potkávám stejné (v reálném světě neexistující) lidi,
někdy chodím hodně daleko.
Každopádně, taky ve snech často bojuju. Jako dítě jsem mívala prakticky jen sny,
které by se asi daly označit za noční můry. Pronásledování, nestvůry, monstra,
umírání (jako dítě jsem se ale často budila před samotnou smrtí, v dospělosti jsem
ve snech šla i za tuhle hranici). Mně to tehdy asi ani nepřišlo, protože se mi zdály
víceméně jen takové věci. Každopádně, někdy okolo 10 let mě začalo štvát furt ve
snu jen utíkat před nějakou hrůzou. A tak jsem se naučila ve spánku „čarovat“, jak
jsem tomu říkala. Nebylo to úplně lucidní snění, spíš jako magie v RPGčku (hra na
hrdiny – vysvětlení redakce). Pohybem ruky jsem sen zastavovala, útočila a
zaháněla nestvůry, dělala se neviditelnou, a hlavně se probouzela (instantní únik
😊).
Tyhle snové triky mi vydržely až do dospělosti. Taky se noční můry dost omezily.
Čím jsem starší, tím méně jich je (mám většinou krásné sny). Ale když už temné sny
přijdou, tak o to výživnější. Potkávám démony, kteří jsou jako ztělesnění samotného
strachu. Je to zajímavé dívat se do tváře svojí vlastní personifikované úzkosti.

Moje RPG „kouzla“ každopádně přestala na tenhle typ hrůzy fungovat.
Takže bylo nutno přejít k jiné strategii, jak se s těmi běsy vypořádat. Zahnání do
kouta ve snu, ze kterého se nemůžu vzbudit, mě jednou dovedlo k poněkud
šílenému kroku. Prostě jsem se na ty své snové démony vrhla a roztrhala je rukama.
Od té doby démony ve snu lovím. Karta se obrátila (hehe).

Kdybys dostala kytici kvítků z Voynichova rukopisu, co bys s nimi udělala?

Snažila se je namalovat, než uschnou. A kdyby byly v květináči, snažila bych se jich
vypěstovat co nejvíc, abych pak mohla mít svou vlastní Voynichovu zahrádku.

Vykládáš tarot? Proč jsi přimalovala další karty s novou symbolikou?

Vykládám, už hodně dlouho, u nás v rodině má vykládání karet docela tradici. I když
já jsem první, kdo vykládá s tarotem namísto klasických hracích karet. Když jsem
minulý rok vyráběla svůj vlastní tarot s mými malbami, přidala jsem, jak říkáš, několik
významů navíc. Bylo to čistě intuitivní, tak, jak si myslím, že by tarot mohl vypadat
dnes, aby lépe odpovídal tomu, co v současné době člověk řeší. A zároveň to asi
odráží i to, co mně v klasickém tarotu chybí.

Chystáš novou sérii maleb? O čem bude?

Momentálně pracuju na sérii s pracovním názvem Monkey Girl. Bude o takové té
malé opičce, kterou mají v pohádkách nebo na pirátských lodích jako mazlíčka.
Jenže tahle opice je ve skutečnosti zakletá holka – ale nikdo to nevidí. A tak se
potýká s problémy, jako jsou lovci, klec, útěk. A nikdo ji neslyší, nevnímá, nerozumí,
pro všechny je to jen opička a ne člověk. Je to celý příběh vyprávěný skrze obrazy.
Podobným způsobem jsem pracovala např. i v sérii o Úhořím muži, to byla také
příběhovo-obrazová série.

Potřebují lidé k životu umění?

Rozhodně. Umění je brána do světa, který leží za tím reálným. Do podvědomí,
imaginace, jiných sfér… Jak tomu chceš říkat. Je to i cesta k vlastnímu prožívání, ke
svým emocím, k srdci, k sobě. Tuhle bránu musíme otevírat, musíme k ní vytvářet
cesty.

Dělají šaty člověka? Jaký styl oblékání máš ráda?

Já vnímám svůj styl a šatník jako sebevyjádření. To, jak se oblékám, je další
pomyslné plátno, které tvořím. Taky se často stylizuji do výstav, na kterých zrovna
pracuji. Třeba když jsem malovala sérii o senzibilce Fogbow (což bylo vlastně moje
alterego), chodila jsem asi rok jen v oranžové, protože Fogbow nosí hlavně
oranžovou. Doteď mám asi sedm oranžových obleků, trika, šaty, kabelky, kulich,
svetry, boty…
Můj styl se tedy přizpůsobuje tomu, na čem zrovna pracuji. Jsem součástí svých
obrazů.

Jak se máš?

Dobře, právě jdu spát, tak doufám, že mě čeká nějaké příjemné snové dobrodružství
😊